Příspěvek o azylovém pohovoru bude vycházet především z mých subjektivních dojmů. Vzhledem k tomu, že většina mých klientů je z Afghánistánu a pohovory jsou obvykle tlumočeny z řečtiny do perštiny, povedlo se mi od září, neboť v létě pohovory prakticky nebyly, absolvovat tři. Ve všech případech se jednalo o klienty z Afghánistánu, kteří podali svou opakovanou žádost o mezinárodní ochranu.
Po převzetí moci Talibánem začala azylová služba hromadně registrovat opakované žádosti. Zatímco dříve po registraci v řádu několika dnů následoval negativ pro nepřijatelnost opakované žádosti, nyní se zdá, že všichni naši klienti z Afghánistánu dostali možnost sdělit důvody své žádosti a jsou pozváni na pohovor. Platí, že klienti by měli být o konaném pohovoru informováni alespoň den předem, resp. s předstihem 24 hodin. A opravdu není výjimkou, pokud se člověk dozví o pohovoru pouhý den před ním. Stalo se mi, že předvolání k pohovoru jim bylo zanecháno ráno ve stanu a tak jsme se o pohovoru konaném následující den dozvěděli třeba v pět hodin odpoledne.
Předvolání je pro všechny stejné, všichni žadatelé jsou daný den pozváni na 7 hodinu ráno, pokud jsou registrovaní v táboře, mají se v 6:30 dostavit k bráně, kde na ně čeká autobus. Stalo se, že autobus byl plný a tak bylo části z nich řečeno, ať přijdou zpět v jednu hodinu odpoledne. I když člověk přišel třeba jen na registraci druhé žádosti a je hotový v 8:30, čeká zhruba do té jedné odpoledne, kdy opět přijede autobus, který lidi odveze zpátky do tábora. Potom, co jsem tam jednou strávila nějakých 9 hodin, už se nesměju radám o tom, že je vhodné vzít si s sebou dostatek vody a jídlo.
Azylové pohovory se dělají v budově, které si říká Pagani. Pagani se nachází podél hlavní silnice vedoucí z Mytilény na severozápad, hned vedle vojenského prostoru. Moje zdroje se neshodnou, zda se jedná o přímo stejnou budovu, nebo o jednu budovu vedle, nicméně Pagani byla před dvancti lety nechvalně proslulá detence, kde Řecko drželo muže, ženy i nezletilé bez doprovodu v nelidských podmínkách. Detence byla v důsledku vyvolaného mediálního tlaku zrušena, zůstala pouze část, kde mohlo být zajištěno jen několik osob.
Podle řeckého azylového zákona pořizují autority zvukový záznam z azylového pohovoru (zákon upravuje i situaci, kdy to není možné, pak se přistupuje ke standardní podrobné protokolaci). V zákoně se hovoří o tom, že pokud je pohovor nahráván, pořízený protokol nemusí být detailní. Audionahrávky jsou na Lesbu standardním postupem. Podle rozhodnutí se však vychází právě z psaných protokolů, kolegům se v jednom případě a po dlouhém čekání podařilo vyžádat ke spisu také audiozáznam, nutno podotknout, že azylově relevantní část pohovoru chybí, soubor je vadný. Pohovory se dělají buď osobně nebo v podobě videokonference, dopředu to nelze zjistit a nelze si zvolit preferenci. Na konci pohovoru, pokud existuje audiozáznam, se protokol nepodepisuje, když jsem pro klienta žádala zpětné tlumočení protokolu, nebylo mi vyhověno. Protokol je tedy v tomto případě záznam v počítači úředníka, žadatel by měl mít právo požádat o jeho kopii.
Ještě na začátku září dávali úředníci kopie hned po pohovoru, nyní už více než měsíc kvůli technickým problémům si klienti musí zažádat emailem a vyzvednout kopii v kempu. To může trvat několik dnů, klidně týden. Tento postup je absurdní, neboť pro případné memorandum úředníci dávají lhůtu jeden den, pro zaslání dalších důkazů zákon předvídá pět dnů po konání pohovoru. Takže se dostáváte do situace, kdy nevíte, co je přesně v protokolu, ale jestli na to chcete reagovat, měli byste tak správně činit dříve, než se k němu dostanete. Dle kolegů k pozdějším podáním azylové středisko nemusí přihlížet.
Byla jsem jako doprovod celkem na třech pohovorech. První dva byli velmi korektní, probíhaly osobně a byla jsem upřímně překvapená vstřícností úřednice a jejím citlivým přístupem zejména k ženám. Klienti před několika týdny po dvou letech v Řecku dostali azyl. Poslední pohovor byl přes videokonferenci, s ohledem na specifika případu jsme již při registraci písemně žádaly tlumočnici, v rámci registrace ale klientce úředník sdělil, že ženy tlumočnice do perštiny nejsou, že by musela dlouho čekat, než někoho seženou a tak souhlasila s tím, že tlumočník může být muž. Sice pohovor probíhal přes videokonferenci, ale tlumočník reálně seděl v místnosti vedle nás, celý pohovor měl navíc vypnutou kameru. Pohovor vedl úředník-muž. Klientku tlačili do krátkých odpovědí, málem ji nenechali mluvit o velmi důležité části jejího azylového příběhu s tím, že jim to nepřipadá relevantní a projevili se celkově jako velmi necitliví. Úředník mě zcela nepokrytě vyoutoval z možnosti pohovor komentovat či položit klientce otázku, z čeho ž jsem byla upřímně v šoku. Po pohovoru jsem se domáhala protokolu, řecký úředník se omluvil, že se musí jít poradit, aby se vrátil s tlumočníkem do perštiny a důvod, proč nám protokol nedá, ani nezašle, vysvětlil tedy pouze klientce. Se mnou se anglicky zcela odmítl bavit a odešel.
V azylovém řízení tak štěstí může mít zcela centrální roli - zda vůbec mohu požádat, dostane se mi včasné právní pomoci, budu mít štěstí na pohovor. Alea iacta est.
