Před odjezdem jsem mnohým slibovala, že budu z Mytilény psát blog. Krátce před mým odletem vydal Respekt článek s finanční podporou EU Reportáž z ostrova Lesbos. Obsah článku úplně nekoresponduje s mojí zkušeností z července 2021, shodou okolností tedy ze stejného měsíce, kdy článek vyšel. Žádné drama kromě pošlapávání lidských práv se tu nekoná. Uprchlíky a turisty potkáte ve městě zhruba stejně často, jediná děcka žebrající v parku o jídlo nebo drobák jsou ta romská. Mytiléna a celý ostrov jsou pro bílou holku z neziskovky bezpečným místem a soudě podle graffiti v ulicích, je tu víc anarchistů než nácků.
Opuštěná fabrika z článku Respektu
Většina uprchlíků žije v dočasném táboře Mavrovouni (Kara Tepe), sem byli umístěni po požáru Morie v září 2020. Požár vyhnal z přelidněného tábora necelých 13 tisíc lidí. V červnu letošního roku byli čtyři mladí Afghánci odsouzeni k desetiletým trestům na základě pochybných důkazů (více tady).
V červenci 2021 bylo na Lesbu celkem asi 5 tisíc uprchlíků. Nejčastěji se setkávám s datem příjezdu v průběhu roku 2019. Po dvou letech mnozí z nich dostávají negativní rozhodnutí odvolací komise (žaloba ke správnímu soudu je pro většinu nedosažitelné - neziskovky mají omezenou kapacitu, nárok na zastoupení končí po zamítnutí odvolání a navíc je nutno platit soudní poplatky). Možnost získat mezinárodní ochranu je tak v této fázi mizivá, zůstávají v táboře bez statusu žadatelů a bez finanční pomoci. Nemohou se nalodit na trajekt a odplout do Atén nebo jinam na pevninu, k tomu je potřeba povolení policie a peníze na trajekt. Teoreticky je důvodem potřeba lékařské péče, která není dostupná na ostrově, prakticky je k tomu někdy potřeba přidat předběžné opatření Evropského soudu pro lidská práva. Další možností je pokoušet se dostat na seznam oficiálních transferů, dost dlouho čekat a doufat.
Léto 2021 se tak nese ve znamení zvláštního vakua, kdy mnozí lidé vlastně jen čekají na další zamítnutí, tentokrát opakované žádosti o azyl, ztratili práva žadatelů, neboť jejich žádosti jsou v předběžném posouzení odmítány a zároveň nemohou z ostrova pryč. Řecká vláda se snaží urgovat obnovení deportací do Turecka, které je od června letošního roku považováno za bezpečnou třetí zemi pro Afghánce, Bangladéšany, Pákistánce a Somálce (dříve se koncept aplikoval jen na Syřany). Podle řeckého ministerstva pro migraci a azyl je na ostrovech celkem 1 908 "nelegálních ekonomických migrantů", kteří mají být deportováni (více zde).
Na Lesbu v současnosti neexistuje specializované zařízení pro zajištění cizinců, několik osob může být zajištěno na policejní stanici, celý ostrov je ale pro uprchlíky v důsledku geografického omezení jejich pohybu jednou velkou detencí. Pohyb mimo tábor je pro ně omezen na určitý počet hodin v určitém počtu dnů, jinak je nutno zajistit si potvrzení o návštěvě lékaře či právníka. To je odůvodněno protipandemickými opatřeními. Nutno podotknout, že v tomto směru je vidět snaha rozvolňovat.
Další uprchlíci na Lesbos a na ostatní ostrovy přicházejí v jednotkách, maximálně nižších desítkách týdně. Svůj podíl na tom má i důsledné střežení vnější hranice, o tom ale více v dalším příspěvku.
